.... aneb něco málo úsměvného, vícevýznamového a filosofického.....
V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo:
- Věříš v život po porodu?
- Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak.
- Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?
- To přesně nevím, ale určitě tam bude více světla než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.
- No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu. Život po porodu je vyloučený - pupeční šňůra je už teď moc krátká.
- Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí.
- Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není než vleklá stísněnost v temnotě.
- No já přesně nevím, jak to tam bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.
- Mámu? Ty věříš na mámu? A kde má podle tebe být?
- No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli.
- Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsme nikdy neviděli, takže je jasné, že žádná není.
- Ale někdy když jsme zticha, můžeme zaslechnout, jak zpívá nebo cítit, jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom…
Za svou pravdou stát

Máš všechny trumfy mládí a ruce čistý máš, jen na tobě teď záleží, na jakou hru se dáš. Musíš za svou pravdou stát, musíš za svou pravdou stát.

Už víš, kolik co stojí, už víš, co bys rád měl, už ocenil jsi kompromis a párkrát zapomněl, že musíš za svou pravdou stát, že musíš za svou pravdou stát.

Už nejsi žádný elév, co prvně do hry vpad´, už víš, jak s králem ustoupit a jak s ním dávat mat. Takhle za svou pravdou stát, takhle za svou pravdou stát.

Teď přichází tvá chvíle, teď nahrává ti čas, tvůj sok poslušně neuhnul a ty mu zlámeš vaz. Neměl za svou pravdou stát, neměl za svou pravdou stát.

Tvůj potomek ctí tátu, ty vštěpuješ mu rád, to heslo, které dobře znáš z dob, kdy jsi býval mlád: "Máš všechny trumfy mládí a ruce čistý máš, jen na tobě teď záleží, na jakou hru se dáš.  Musíš za svou pravdou stát, musíš za svou pravdou stát."

 

 

          Budeme-li nahlížet na "kvalitu života"  pohledem ekonoma, lze s trochou filosofické nadsázky hledat "etalon", tj. soustavu indikátorů, měřítko, které by umožnilo srovnávat vyšší nebo nižší hodnotu tohoto "vyrobeného celoživotního produktu".

          Kromě tohoto etalonu je velmi důležitá i perspektiva hodnotitele, tj. odpověď na otázku, kdo že je vlastně "zákazníkem" posuzujícím onu dodanou "kvalitu života".

         Jeden směr této úvahy by nyní mohl rozvinout člověk věřící v osobního Boha (Bůh jako „zákazník" lidského života... to je pravdu lákavý směr úvah pro teistu...), ale protože já v takového Boha nevěřím, nezbývá mi, než se tázat dál a úvaha se bude zcela zákonitě ubírat dvěma cestami.

      Jedním z těchto „zákazníků" je bezpochyby společnost, která zohledňuje vnější aspekt života, tedy to, co užitečného či alespoň zajímavého (nemateriální hodnoty obvykle uměleckého charakteru) jí daný život přináší či nepřináší. Mírou, o kterou se v tomto případě jedná, je míra uznání. Problém je v tom, že v tomto případě setrváváme na relativní půdě a na vztahu mezi životem člověkem a společností. Ocenění kvality života závisí nejen na této kvalitě samotné, ale i na kvalitě společnosti a na jejích proměnách. Uznávaní lidé mohou být dalšími generacemi zavrženi a lidé zneuznaní či zapomenutí mohou být naopak posmrtně vyzdvihnuti. Obdobné je to s našimi blízkými. I oni jsou „zákazníky" našeho života, hodnota, kterou jej poměřují, však kromě prospěchu materiální zahrnuje i emoční složku, tedy naši citovou investici. Ovšem i v tomto případě se ocitáme na půdě relativismu v podobě proměnlivosti lidských postojů k různorodým projevům života v jeho průběhu.

Existuje však měřítko, kterým lze s velkou vypovídací hodnotou poměřovat postoj společnosti i našich blízkých ke kvalitě života. Nejprve se však obrátíme k jedinému východisku z pasti relativismu, k individuálnímu úhlu pohledu, který ukazuje každého jednotlivého člověka jako „zákazníka" svého vlastního života. Kvalita života pak zjevně souvisí s jeho prožitkem. Prožitky jsou však ještě nestálejší,

než postoje společnosti k významným osobnostem. Kvalitu lze v tomto smyslu vnímat nikoli jako důsledek uspokojení momentálních chtění, nýbrž jako naplnění vlastní vnitřní pravé vůle či předurčení, jako realizaci toho, co zná židovská tradice pod pojmem sgulla (doslova poklad). „Svobodná vůle je vědomou snahou opatřit si nebo udělat něco, zatímco sgulla je vnitřní síla, nedílná součást duše, nezávisející na našem volním rozhodnutí. Živobytí je vzájemné působení mezi těmito dvěma silami." (Bonder, 2000, s. 28)

Uspokojujeme tedy „něco v nás", vnitřní sílu či spíše vnitřní směřování. Ale jak poznáme, zda jsme tohoto „zákazníka" svým životem uspokojili?

A tím se dostáváme k onomu definitivnímu etalonu kvality života, který současně vypovídá i o kvalitě společnosti. To, co je všem životům v jejich nekonečné rozdílnosti společné, je smrt. Proto lze kvalitu života nejlépe vyhodnotit na základě kvality smrti a umírání, kdy již v podstatě není možné „sejít z cesty" a lze zhodnotit, jaký ten život vlastně byl, zda směřoval tam, kam měl, a zda „stál za to". O stavu společnosti (i našich blízkých) pak velmi dobře vypovídá její vztah ke smrti. Vzhledem ke skutečnosti, že současná společnost smrt (tu skutečnou, nikoli tu mediální) do značné míry vytěsňuje, by mohlo naznačovat, že záměry této společnosti jsou, patrně více než kdy předtím, v rozporu se sgullou většiny jednotlivých lidí. Důsledkem snahy uniknout před faktem smrti je pak únik před vlastním údělem a tím i nahrazení skutečně kvalitního života jeho lacinou imitací.

Literatura:

BONDER, R. N. Kabala peněz. Praha: Alternativa, 2000.

 

     Lidé přicházejí do našich životů z nějakého důvodu, na určité období anebo na celý život. Když je budeme umět rozlišovat, tak budeme vědět, co je třeba pro ně udělat.

     Když je někdo v našem životě z nějakého důvodu, tak je to vlastně vyjádřením naší potřeby. Přišli, aby nám pomohli vyřešit nějaký problém, přišli nám poradit a podpořit nás po fyzické, emoční anebo duševní stránce. Může se nám zdát, jako kdyby nám je poslalo samo nebe. Jsou tu proto, že my potřebujeme, aby tu byli. Později, když už se náš problém vyřešil anebo přišel ten čas nechat zbytek problému na nás samotných, tak tato osoba udělá nebo poví něco, co ukončí náš vzájemný vztah. Někdy tyto osoby zemřou. Někdy prostě odejdou. Co si musíme uvědomit je, že náš problém byl vyřešen, naše potřeba uspokojena a tedy i jejich "práce" v našem životě skončila. Naše modlitba byla vyslyšena, teď už musíme vstát a jít sami, bez jejich pomoci.

      Někteří lidé jsou v našich životech na určité období. Naše cesta životem nám je poslala na určité období; většinou se navzájem od sebe něco naučíme, zažijeme něco super, dobře se zasmějeme, naučíme se pomáhat si. Většinou nás tito lidé naučí něco, co jsme nevěděli anebo nás přinutí vyzkoušet něco, co jsme ještě v životě neudělali. Obvykle zažijeme s těmito lidmi hodně zábavy, no je to jen na určité období.

     Celoživotní vztahy nám dávají celoživotní lekce. Musíme těmito lekcemi postupně procházet a budovat jimi tento vztah, aby měl dobré základy. Důležité je učit se z těchto lekcí, milovat tuto osobu a uvádět do praxe to, co jsme se naučili ve všech ostatních našich vztazích, ve všech oblastech našeho života.

     Je sice smutné, že láska je slepá, ale přátelství naštěstí ne. Přátelství je jasnovidec. Děkuji za to, že jsi součástí mého života bez ohledu na to, zda jsi tu z nějakého důvodu, pro nějaké období anebo na celý život.

    

    

"Snažím se být v realitě, ale nepřijít o své sny a ideály.To je jediná možná cesta. Realitu člověk potřebuje, aby věděl, že jde dál, sny potřebuje proto, aby ho ta realita neubila. A pokud cítí rezonanci těchto dvou věcí, nemá se za co stydět."
"Když mi někdo ublíží, napíši to zpravidla jen prstem do písku (aby to vítr brzy zavál). Ale když mi někdo pomůže, vytesám to do kamene, aby to tam zůstalo na věky."

"Můžete umět skvěle kličkovat, ale když v dnešní době a v životě nejdete do soubojů, při nichž se lámou kosti a praskají lebky, jste pro ni a pro něj nepoužitelní."

"Vím, že ryba smrdí od hlavy, ovšem současně mám pocit, že českému kaprovi hnijou i střeva. Nevím ale přesně, jak naložit se střevy, která jsou prohnilá. Je třeba se proto spojit s lidmi, kteří to vědí. Je třeba vykopat příkop, aby stoka měla kam odtéct. Nejhorší je stagnace a lhostejnost."

"Pokud váháte, zda se v určité věci angažovat či nechat věci být jejich samovývoji, vězte, že pokud je necháte být, pak nikdy nezjistíte, zda se vyhrát dalo či nikoliv. A pocit "kdybych byl/a býval/a" vám v budoucnu bude na nic. Proto se nikdy nevzdávejte, i když je výsledek nejistý, i když jste unaveni. I Vám již párkrát trpělivost růže přinesla."

"Ten kdo se dává přednost bezpečí před svobodou je po právu otrokem."

"Ohební matadoři a nevýrazní podržtaškové se už ze své podstaty vyznačují tím, že se ohnou a podrží tašku zrovna tak, jak je to momentálně nejvýhodnější."

"Je neštěstím, když může jeden neschopný človíček přerušit či dokonce zlikvidovat bohulibou činnost člověka jiného, který je "jenom" schopnější a vidí o kousek dál."

"Nedokážeme poručit větru, jak má foukat, můžeme ale jeho směru přizpůsobit plachty".

"Je lepší rozsvítit byť jen malou svíčku, než nečinně proklínat temnotu".

"Podle vědomostí a znalostí se chováme, jen když o mnoho nejde; jednáme-li pod tlakem, jsou určující víra a odvaha".

"Čím více jste sebevědomější, tím více popuzujete zamindrákované blby".

"Blbej krasavec je k nepoužití"

"Víra je vlastně jen jedna: víra v dobro".

"Kdo vyvolává v lidech strach a ponížení, je velmi nebezpečná svině. Ať si říká, nacista, komunista nebo jakkoli. .....soucit je velká a důležitá lidská vlastnost......obyčená slušnost a laskavost je někdy to největší hrdinství......"

"Kdo jinému jámu kopá......spadne na něj strom."

"Bijte mne tak, aby mi narostly svaly, ne aby jste mne zabili".....aneb....."Co mne nezabije, to mne posílí."

"Musí být hůře, aby bylo lépe."

"Dilema: Je člověk, který přemůže sám sebe, vítěz nebo poražený?"

"Každý svého štěstí pyrotechnikem."

"Slušnost není slabost, ale síla."

"Není moudrý ten, kdo mnoho ví, ale ten, kdo ví, čeho je potřeba."

"Vlastní klopýtnutí a rozbitá kolena jsou lepší než namydlené schody."

"Není hanba upadnout, ale zůstat příliš dlouho ležet."

"Vnitřní klid najdeme, když si uvědomíme ten nespočet možností, které se rodí z víry v sebe a v druhé."

"Nejlépe podrážejí nohy trpaslíci, je to totiž jejich zóna."

"Boží mlýny melou.....jen jim musíme dát čas...."

"Trpělivost růže přináší a čas ukáže, kdo měl pravdu."

"Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že to něco má smysl, bez ohledu na to, jak to dopadne."

"Není jednoduchých věcí a přímých cest k cíli".

"Stejně jako toužíme po uznání, podobně se bojíme odsouzení."

"Jestliže chcete sbírat med, nepřevracejte úl."

Průběžně aktualizovány byly a jsou i další dva weby, tj. http://mypublication.webgarden.cz/,

 http://kultura-unas.webgarden.cz/, zejména pokud jde o publikační aktivity, zajímavé konference a závěrečné práce mých studentů. 

Líbí se Vám tyto stránky?

Ano. (17 | 100%)
Ne ( | 0%)
Stránky spravuje a tvoří Eva Heřmanová, Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one